Ekosystémové pojetí ochrany lesů

Stejně tak jako se postupem doby vyvíjelo poznání o původcích poškozování lesů od jednotlivých škodlivých činitelů až po celkový zdravotní stav lesních dřevin a lesních ekosystémů, vyvíjely se a zdokonalovaly také praktické metody ochrany lesa od jednotlivých izolovaných zásahů až po celkovou komplexní péči o zdravotní stav lesů. Současná koncepce ochrany lesů je zaměřena na integrovanou ochranu, na integrované zvládání či ovládání škodlivých činitelů a plně respektuje zákonitosti, jimiž se řídí vzájemné vztahy a fungování lesních ekosystémů.

Zcela nové směry v ochraně lesů byly nastoupeny studiem sémiochemikálií, látek ovlivňujících chování hmyzu, tzv. feromonů. V roce 1959 bylo poprvé zjištěno chemické složení sexuálního feromonu u bource morušového a v pozdějších letech i u bekyně velkohlavé. Chemické složení feromonů v současné době známe u více než 1500 hmyzích druhů. Tyto poznatky se využívají k chemické syntéze a k výrobě feromonů pro potřeby signalizace a kontroly škůdců. Boj proti lýkožroutu smrkovému si dnes již nelze představit bez využití agregačních feromonů a stejně tak monitorování populační hustoty řady hmyzích zejména motýlích škůdců jako bekyně mnišky, bekyně velkohlavé, obaleče modřínového a mnoha dalších. Ochrana lesů tak získala významnou kontrolní a signalizační metodu.

Současné ekosystémové pojetí ochrany lesů vyúsťuje v komplex integrované ochrany, jejíž koncepce byla odezvou na velkoplošné a nadměrné používání pesticidních přípravků. Má tyto hlavní zásady:

• Škůdce nesmí být posuzován izolovaně, ale jako součást ekosystému.
• Obranná opatření musí být realizována v takovém rozsahu, aby populační hustota škůdce byla snížena pod hranici hospodářské škodlivosti. Účelem integrované ochrany není totální likvidace škůdce, což prakticky není ani možné a uskutečnitelné.
• Všechna opatření nesmějí podstatněji zasáhnout do komplexu vztahů ochraňovaného ekosystému.

Integrovaná ochrana si klade za cíl komplexním postupem zabránit přemnožení škůdce a překročení prahu jeho hospodářské škodlivosti. Postupuje proti škůdcům tedy i v době latence, zatímco až doposud se bojovalo proti škůdcům v době jejich gradace. Obdobná koncepce se hledá a propracovává i v ochraně proti původcům infekčních chorob, především proti houbovým patogenům. Tím přechází ochrana do zásad prevence. Je to otázka daleko složitější a obtížnější, proto zatím systém komplexní ochrany využívá a spojuje všechny dosud známé metody, zásahy a opatření v integrovaný komplex vedoucí k potlačení rozvoje chorob a škůdců a tím i k podstatnému snížení ztrát.

Škody zvěří

Škody zvěří působené na lesních porostech okusem, loupáním a ohryzem patří svým rozsahem stále k největším škodlivým vlivům a zůstávají tak největším problémem ochrany lesa v posledních 30 letech. Protože se škody hnilobami iniciované loupáním a ohryzem kůry během života porostů kumulují, je možné jejich celkovou sumu odhadovat již v miliardách korun. Nejvyšší podíl na poškození má zvěř jelení, mufloní a jelena siky. Menší měrou se podílí zvěř srnčí a daňčí. Rovněž škody černou zvěří nejsou zanedbatelné. Pokud chceme výrazněji změnit druhovou skladbu našich lesů a zlepšit jejich zdravotní stav, je bezpodmínečně nutné uvést do souladu početní stavy zvěře a současnou úživnost lesních ekosystémů.

Zdravotní stav lesů

Zdravotní stav lesů se posuzuje dvěma způsoby – pozemním šetřením a analýzou kosmických snímků. Při pozemním šetření, které se provádí od roku 1986, má největší význam informace o defoliaci (odlistění). Defoliace stromu je definována jako relativní ztráta asimilačního aparátu v koruně stromu v porovnání se zdravým stromem, rostoucím ve stejných porostních a stanovištních podmínkách. Je způsobena především vlivem nepříznivých změn prostředí lesních ekosystémů v důsledku dlouhodobého a nadměrného znečištění ovzduší různými škodlivinami. Vývoj defoliace v 90. letech zaznamenal z hlediska dlouhodobého trendu stavu lesa určitý zlom. Stoupající tendence defoliace kulminovala přibližně v polovině 90. let a v dalších letech se postupně snižovala, takže se zlepšoval se stav porostů.

Analýza kosmických snímků ukazovala v letech 1984 až 1994 postupné zhoršování zdravotního stavu lesů. K obratu došlo v letech 1995 a 1996, avšak roky 1997 a 1998 znovu zaznamenaly mírné zhoršení. Mapy aktuálního vývoje však ukazují, že změny zdravotního stavu mají regionální charakter a jsou značně diferencované. V určitých oblastech dochází jednak ke zhoršení, ale na druhé straně ke zlepšení zdravotního stavu lesů.

Obecně lze konstatovat, že se mírně zhoršuje zdravotní stav lesů v nižších nadmořských výškách. Ve vyšších polohách je stav stabilizovaný, s výjimkou Orlických hor a hraničních hřebenů Šumavy. Trvale zhoršený stav vykazují lesy v Krušných horách. Podstatnou roli kromě rozložení imisí a biotických škůdců hrají klimatické vlivy, zejména úhrny a rozložení ročních srážek a teplot, které jsou v posledních letech dosti nepříznivé.